Sedm desetiletí věrnosti kráse
Málokterý muž věnuje svůj život jednomu cíli s takovou
vášní.
Starý Valašský mistr to učinil.
Když se narodil 7. ledna 1955 ve Hvozdné, nikdo netušil, že tento chlapec z moravské vesnice se stane jedním z největších strážců duše Valašska. Země pod jeho nohami – kamenistá, tvrdá, ale hluboce krásná – mu dala všechno, co potřeboval: vnitřní pevnost a nekonečný zdroj inspirace.
Oldřich František Krajíček je více než malíř. Je to vizionář, který naučil lidí vidět svůj kraj nanovo. Každé jeho dílo je ticho, v kterém se ozývá šepot Valašska – jeho tradice, jeho práce, jeho srdce. Bylo by zázrakem, kdyby se za sedmdesát let nemělo mnoho příběhů o jeho tvorbě. A všechny jsou pravdivé.
Když se podíváte na jeho obraz, vidíte celoživotní oddanost. Vidíte každý štětec, který položil na plátno. Vidíte všechny hodiny v ateliéru, všechny noci přemýšlení, všechnu lásku k místu, které je jeho věčným domovem. Kupovat jeho obraz není nákup – je to vstup do příběhu, který trvá 70 let.
Chlapec, který nemohl jinak než malovat
Od dětství měl Oldřich v rukou tužku či štětec. Jak jinak by se narodil v Hvozdné, v srdci Valašska, kde se tradice dělá rukama? Ale u něj to bylo jiné. Zatímco ostatní kluci kopali v zemi, on kreslil oči dělníků. Jejich tvrdé oči, které viděly práci a věrnost.
Zajímavost: Stejné schopnosti, které ho prosluly jako dospělého, měl už v pěti letech. Všude, kam vkročil, zanechával stopy umění.
Voják, který vyzdobil kasárna
Když byl povinný voják, zatímco jeho vrstevníci brousili zbraně a dělali kasárenský cvičák,
Oldřich dělal něco jiného. S dovolením velitelů vyzdoboval celé kasárenské prostory. Jeho malby
přinášely krásu do šedi armádního života. Každá stěna, kterou maloval, se stala
oknem do Valašska. To je moc umění.
SUPŠ Uherské Hradiště (1977–1980) – Kde se rodil Mistr
V sedmdesátých letech, kdy byla svoboda myšlení vzácností, existovalo jedno místo, kde mohla
vyrůst geniálnost – legendární Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti. Zde se
Krajíček dostává pod křídla profesorů Jana Blažka a Jana Gajdoše – dvou géniů,
kteří věřili, že mladému talentovanému chlapci z venkova je třeba předat ne recept, ale svobodu
mysli.
Naučili ho, že malba není technická záležitost – je to dialog s vlastní duší. Tady se formoval jeho rukopis. Tady se naučil, že Valašsko stojí za to, aby ho někdo maloval se vší vroucností, kterou si zaslouží.
Když se Valašsko stalo jeho životní posláním
▸ Prior a první střety se světem
Potom co se vyuřil na Prioru v Gottwaldově se vrací do Zlína (tehdy ještě Gottwaldova). Pracuje jako aranžér v prestižním obchodním domě Prior. Zde si brousí cit pro setkání s masovým divákem. Jeho výlohy nejsou jen prezentací zboží – jsou to malé vizuální manifestace v šedi socialismu. Učí se, jak promluvit k srdci člověka, když má málo prostředků, ale nekonečno vynalézavosti.
▸ JZD – Škola autenticity
Ale největší školou se pro něj stává práce v JZD (Jednotném zemědělském družstvu). Zde má práci s krajinou, kterou zná nejvíc – své vlastní. Vidí muže, kteří pracují na poli, jejich otrhaná trika, jejich unavená ale hrdá lica. Tady se narodí ta nejpravdivější část jeho díla. V chvílích odpočinku maluje to, co vidí – neidealizované, syrové, živé. Každá věc, kterou tvoří (od informačních tabulí po diplomy), nese jeho podpis – znamení, že um nie není v umění, je to v tom, jak si vezmeš své řemeslo vážně.
▸ Prvních svých výstav – Hlas se ozývá
V osmdesátých letech se odváží. Jeho první samotná výstava ve Vizovicích v roce 1984 je prohlášením: "Jsem tady, a mám co říct." Budova Kulturního domu se plní lidmi. Starostové, zemědělci, děti – všichni vidí svoje Valašsko skrz jeho oči a vidí je jako nikdy předtím – s úctou, s láskou.
Od toho okamžiku se za Krajíčkem formuje běh výstav, které měních mapu české regionální kultury. 1986, 1988, 1989 – každý rok nová výstava, nový důkaz. Slovo se šíří: "V Gottwaldově máme malíře!"
Valašský názor – Hnutí, ne jen sdružení
"Není podstatné, kde člověk žije, ale jaký má názor."
Rok 1989 přinesl svobodu. Rok 1990 přinesl pro Oldřicha Františka Krajíčka a jeho okruh něco více – program a pojmenování toho, co dělali v tichosti celých deset let.
Vznik VALAŠSKÉHO NÁZORU
Spolu s Pavlem Ťoukálekem (vizionář myšlenkové obsahu) a Jaroslavem Hugem Pečenou (který zajistil zázemí) zakládá Krajíček sdružení "Valašský názor". Toto není folklórní skanzen. To není turistický atraktivní produkt pro Západ.
Je to postoj k životu. Je to obrana ideje, že v regionálním umění může být světová kvalita. Že tradice a modernost nejsou nepřátelé. Že věrnost místu, kde jste doma, je tím nejsilnějším tvůrčím impulzem.
Průlomy, které změnily věci:
- 1995 – "Valaši konečně v Praze" v Zebra centru: Regionální kultura dělá furor v hlavním městě.
- 2000 – Výstava v Senátu České republiky: Obrazy Valašska visí v srdci státní moci. Vydává se Almanach sdružení.
Tvorba, která zachycuje vůni a pocit Valašska
Alchymie tvorby – Co dělá Krajíčka mistr
▸ Malíř ticha a světla
Když stojíte před jeho obrazem, prvního, co vás zasáhne, je atmosféra. Nejde tu o to, aby vám řekl "to je strom" nebo "to je dům". Chce vám říci: "Zažij to, co cítím já". Pracuje s olejem a akrylem. Jeho oleje jsou šťavnaté, plné vrstev, vypadají, jako by v nich byla hmota staletí. Jeho akryly jsou živé, dynamické, chytávají právě ten okamžik, kdy světlo dopadá na střechu či do koruny stromu.
▸ Sochař – Dialog s tvrdou hmotou
Ale Krajíček je mnohem více. Nedokáže zůstat jen u plátna. Potřebuje pracovat s dřevem a kovem – materiály, které nemlčí, ale mluví hlasem průmyslu a tradice. Dřevo zpracovává s úctou k jeho struktuře a vadám, které povyšuje na krásu. Dílo jako "Čert" (kov, 38 cm) ukazuje jeho smysl pro humor a nadsázku, ale i jednu zásadní věc – že průmysl a příroda v Krajíčkově díle nejsou protichůdné. Jsou spojenci.
▸ Ilustrátor – Služba slovu
Jemnou, intimní polohu jeho tvorby představují ilustrace. Ilustroval knihy autorů jako M. J. Sousedíka, Jana Mikesky či Jana Zetěka. Být ilustrátorem vyžaduje poslušnost vůči textu. Krajíček to zvládá dokonale. Jeho čára je pevná, kaligrafická, hravá. Při pohledu na jeho ilustraci vidíte, jak hluboce četl knihu. Každý tah štětcem je rozhovor mezi jeho vidinou a vidinou autora. A nejčastěji – vyhraje obojí.
Poslání: Předávání ohně nové generaci
Po letech uznání, po výstavách od Prahy po Polsko a Slovensko, po tom, co si jeho jméno lidé pamatují, Oldřich František Krajíček učinil gesto, které mnoho lidí nechápe.
Vrátil se do třídy. Ne do své vlastní třídy – do třídy plné dětí na Základní umělecké škole ve Zlíně. Začal učit. A neučí to, co byste čekali – ne "jak se maluje portrét" nebo "jak se míchají barvy".
"Ne každý z mých žáků se stane profesionálním malířem, ale všichni si odnesou něco cennějšího – citlivost."
Co se děje v jeho ateliéru?
Učí děti dívat se. V digitálním věku plném okamžitých stimulů Krajíček říká: "Stůjte. Podívejte se na ten papír. Vidíte texturu? Vidíte vrásky, které v něm jsou?" Děti se učí zastavit se.
Učí je míchat barvy a vidět, co se stane. Učí je, že nic nevznikne hned a bez úsilí. Učí je, že čekání je součástí umění. A nejdůležitější – učí je milovat Valašsko tak, jak ho miluje on.
Jejich ruce se učí, jejich oči se učí, jejich srdce se učí. A Krajíček – starý malíř, který by mohl být jen v galeriích – zůstává ve třídě, protože ví, že skutečné dílo není v tom, co maluje on, ale v tom, co namalují děti.
To je důvod, proč každý, kdo si koupí jeho obraz, nejen vlastní kus Valašska – vlastní i její budoucnost. Vlastní pokračování příběhu, který Krajíček žije.
Kapitola VI – Organizátor, básník a kořeny Valašska
▸ Hvozdenské salony – Tradition se stal institucí
Krajíček nikdy nebyl samotářem. Každý rok pořádá v rodné Hvozdné "Hvozdenský salon" – setkání, která se za poslední tři desítky let stala legendou. Jubilejní XXX. ročník v roce 2020 byl oslavou vytrvalosti a myšlenek, které ho vedou: vrátit svému rodišti to, co mu dalo.
▸ Plenéry – Umělci pod otevřeným nebem
Není-li Hvozdná, pak jsou to Velké Karlovice – místo, které Krajíček nazývá "českým Švýcarskem". Zde pořádá plenéry, kde se umělci setkávají, aby společně tvořili pod širým nebem. Není tu konkurence, jen inspirace. Jeden malíř vidí, jak jiný pracuje, a bere si domů nový nápad. To je to, čím je umění živé – když se předává z ruky do ruky, z očí do očí, v přítomnosti hor a lesů.
▸ Básník – Slova, která doplňují barvu
Méně známou tváří Krajíčka je tvář básníka. Píše verše – ne jako hobby, ale jako další jazyk, kterým hovoří k světu. Jeho poezie je jako jeho obrazy – upřímná, bez zbytečných kudrlinek, jdoucí k podstatě. Často jsou jeho básně klíčem k pochopení jeho obrazů. Čtete si je a najednou vidíte tím jeho štětcem napsaný obraz úplně jinak.
Vlastnit kus příběhu. Vlastnit kus Valašska.
Sedmdesát let. Tisíce hodin. Nekonečné tahy štětcem. Jedno
cítění.
Teď můžete vlastnit část tohoto příběhu.
Když si koupíte obraz Oldřicha Františka Krajíčka, nekupujete jen dekoraci na zeď. Kupujete:
- ✦ Autenticitu – vášeň malíře, který se nikdy nevzdal své vize
- ✦ Historii – kus země, která mu dala všechno, co znal
- ✦ Ticho a pokoj – když se na obraz podíváte, cítíte to, co cítil on
Není to investice do trendu. Je to podpora čistého umění.
Prohlédnout Galerii DělKaždý obraz má příběh. Nyní je tvůj čas stát se součástí jeho.